sobota, května 04, 2019

Oslavy narozenin na Hradešíně II.

První květnová sobota byl snad jediný termín, kdy jsme se byli schopni domluvit na jarní oslavy narozenin. Tento rok probíhají u nás na Hradešíně. Brácha dovalil s Jitkou a rodiči, Adélka zůstala doma a šprtá na maturitu. Z Průhonic dorazili všichni Kašperkovi a smršť gratulací mohla začít...




pondělí, dubna 22, 2019

Klárka má 18!

Už je to tady, máme doma o dospěláka víc.




 

Velikonoční focení

Velikonoční koledu jsme přestali pěstovat, Klára nechtěla zůstat doma a tak se ke mně přidala, že si uděláme fotografický autovýlet. Nejdřív jsme se na chvíli stavili u rodičů v Jablonci a pak se pomalu, pohodově šinuli směrem na Kozákov. Krajina kolem byla v plném květu, na severu se bělaly zasněžené hřebeny Krkonoš, kopce v podhůří co chvíli nabízely nádherné výhledy.



sobota, dubna 20, 2019

Před Velikonocemi na Jižní Moravu

Někdy v únoru jsme se domluvili, že využijeme dva dny z dlouhého velikonočního víkendu a uděláme si výlet na Jižní Moravu. Jen ve třech, Alice cestu striktně odmítla. Aspoň se mohla doma postarat o Pipina. Páteční dopolední cesta po D1 byla hotové utrpení. Všude bouračky a zácpy, jen do Velkých Bílovic nám to trvalo čtyři hodiny. Projeli jsme si Vinařskou ulicí kolem sklípků a vinic až ke kapli na Hradišťku, odkud je kouzelný výhled na vinice v širokém okruhu. Do Mikulova jsme dorazili kolem třetí odpoledne. Oproti loňské listopadové, propršené návštěvě cestou ze sklípku zde tentokrát skoro nebylo k hnutí. Turistů mraky. Hodili jsme zavazadla do penziónku Husa v židovské čtvrti pod zámkem a vyrazili na obhlídku. Nejvíc to žilo na náměstí, kde probíhal velikonoční jarmark. Zakoupili jsme tři vinné skleničky a začali koštovat u vinařských stánků. Posilněni pár decinkami bílých vín, škvarkovými tyčkami a praženými mandlemi jsme obrátili kroky do vršku ke Kozímu hrádku a židovskému hřbitovu. Odpolední slunce hřálo a celou scenérii pěkně malovalo do zlatých barev. Když jsme se vrátili na náměstí, prodejci už balili své stánky. Honem jsme dočepovali ze zbytků podávaných vín, poseděli, nasávali atmosféru a nakonec se šli schovat před plíživým chladem do (Ne)vinné kavárny. Klárka na rozdíl od nás dospělých vínu moc zabrat nedala, za celé odpoledne zvládla dvě deci. Ale dobře, do ničeho jsme ji nenutili...
Trochu jsem bojoval s lenností, ale nakonec se donutil vstát ve čtvrt na šest a ostrým tempem pochodovat na Svatý kopeček, abych tam zachytil východ Slunce. Východní strana kopce byla bohužel hustě zarostlá stromy, takže jsem mohl zapomenout na kýčovité snímky rudého kotouče pomalu lezoucího zpoza obzoru. Tak aspoň ranní kapli z jedné strany ozářenou právě vyšlým sluncem, z druhé měsícem v úplňku. Atmosféra na kopci byla úžasná, jako stvořená k meditaci. A nikde nikdo.
Po snídani jsme se s Mikulovem rozloučili a přes rakouské vesničky a městečka se přesunuli do Znojma. Prošli jsme si staré město, hradby nad Dyjí, nakoukli do kostela Svatého Mikuláše, v parku si pochutnali na výborné zmrzlině, sedli do auta a celkem pohodově se dostali zpět domů.

středa, dubna 10, 2019

Alice má narozeniny

Ve středu jsme oslavili Aliččiny narozeniny, v sobotu najela Marcelína s mládeží, v neděli podnikla zatím svou nejdelší cestu autem mamka z Přelouče, a tak jsme se sešli komplet.






pátek, března 29, 2019

Zatopené protektorátní mosty

V práci jsem si vzal B-day, do auta naložil Pipina a společně se vydali po dálnici na jih k Želivce, kde jsem měl v plánu se podívat na zatopené mosty původní protektorátní dálnice.

Most bez konce, Hitlerův most, Český Avignon nebo Borovský most – to všechno jsou názvy mostu, jenž měl být součástí dálnice Praha-Brno, která se začala stavět již za protektorátu. Most měl překlenout údolí Sedlického potoka nedaleko vsi Borovsko. Stavba mostu začala v červenci roku 1939 se zadávací částkou ve výši 5 552 400 tehdejších korun. V roce 1942 most dostal dokonce výjimku na dostavbu, ačkoli veškeré stavební práce v protektorátu byly kvůli potřebě cementu pro válečné potřeby zakázány. Tři dny po atentátu na Heydricha však přišel okamžitý a definitivní zákaz jakýchkoli stavebních aktivit. Most byl tehdy zhruba ze tří čtvrtin hotov. Po válce se ve stavbě mostu pokračuje, ale v prosinci 1950 přichází další, nepochopitelný zákaz výstavby dálnice. K dokončení Borovského mostu chybí už jen 30 metrů! Naděje na využití mostu znovu vysvitla v 60. letech, když socialistická vláda rozhodla o dostavbě dálnice. Jenže ve stejnou dobu padlo i rozhodnutí o výstavbě gigantické nádrže Švihov, která měla pitnou vodou zásobovat Prahu a její okolí. Tím byl osud mostu definitivně zpečetěn. Po napuštění přehrady v roce 1976 čněl jen pouhé dva metry nad její hladinou. Hledaly se sice různé metody hydroizolace mostní konstrukce, která nebyla na stojatou vodu stavěna, a dokonce se i našel vhodný způsob její ochrany pomocí obložení železobetonem, ale stavební úpravy by byly tak nákladné, že bylo levnější dálnici D1 úplně odklonit. Borovský most byl tak navždy ponechán svému osudu. Tím se podobal osudu svého prvního zadavatele Adolfa Hitlera: oba svého cíle nedosáhli! Dnes po chloubě českého mostního stavitelství neštěkne ani pes – dostat se na most není prakticky možné, přístup k němu je zakázán. Jen v roce 2001 si na zatopený most vzpomněl zpěvák Petr Kotvald (1959), když tu s početným komparsem natáčel svůj hit Mumuland.

neděle, února 24, 2019

Ještě jednou Schladming

Chtěl jsem holkám ukázat oblíbené sjezdovky na kopcích kolem Schladmigu. Místo Alice zaskočil Daník a tak jsme ve třech už ve čtvrtek odpoledne hoblovali sjezdovky na Planai. A tak nás to chytlo, že jsme se trochu zapomněli dívat na hodinky. A najednou jedeme sjezdovku někam do pekel a koukáme, že sedačka už nejezdí. Bylo tam s námi pár podobně postižených, naštěstí od lanovky vedla nějaká spojka na jinou sjezdovku, po které jsme se dostali do centra Schladmingu. Bohužel stále asi dva kilometry od našeho auta. Posadil jsem Kláru s Daníkem do baru a šel se poohlídnout po taxíku. Štěstí mi vjelo do cesty v podobě skibusu, kterým jsem se pohodlně dostal k autu na Planai West. V pátek ráno střešní okna našeho apartmánu bičoval déšť a okolní kopce se ztrácely v nízké oblačnosti. Vyjeli jsme na Hochwurzen, kde lanovky začínají o něco výš, ale na sněžení to nestačilo. Ten padal až na samotném vrcholku kopce, ale zato tam kvůli mlze nebylo vidět na pár kroků. Jezdili jsme statečně, voda nevoda, měký sníh aspoň dobře držel lyže. Jak se říká, v tomhle počasí jezděj jen Češi a Poláci a tak jsme měli sjezdovky téměř jen pro sebe. Zato v sobotu, když se opět vyčasilo, nás u vleků čekaly hrozny lyžařů. Během dne se situace trochu zlepšovala, ale i tak jsme najezdili nejmíň kilometrů. V neděli jsme si přivstali, abychom na Reiteralmu byli co nejdříve a byla to naprostá pecka. Rychlý utažený manšestr, strmé červené sjezdovky, kilometry nám nabíhaly, stehna pálila, zkrátka paráda, že jsme si nechali to nejlepší na konec.
Video z lyžování: https://youtu.be/J-gPcS6to7c

neděle, února 17, 2019

Na koncertě ZAZ

Lístky na únorový koncert Zaz v karlínském Foru jsme měli pověšené na tabuli přes půl roku. Byl pestrý, francouzský, nejlépe ho asi vystihuje recenze Josefa Martínka na musicserver.cz:

Pěkný, ale chvílemi dlouhý. Takový byl první ze dvou vyprodaných pražských koncertů Zaz v rámci turné k aktuální desce "Effet Miroir". Osmatřicetiletá Francouzka se předvedla jako výborná zpěvačka obklopená prvotřídními muzikanty. Nevyvarovala se ovšem ani méně výrazných momentů.
Od doby, co v roce 2013 zazářila na festivalu Colours Of Ostrava, se Zaz stala miláčkem českého publika. Vracela se k nám rok co rok - a většinou zde odehrála hned několik koncertů najednou. Až po vánočních vystoupeních v prosinci 2016 se na chvíli odmlčela a do hlavního města se vrátila až nyní, po více než dvou letech. V zádech má novou desku "Effet Miroir", a tudíž i zbrusu nový koncertní program. Ten v mnohém překvapil. Pro "Effet Miroir" je charakteristická žánrová rozmanitost, což se projevilo i naživo. Zaz se nejprve postavila před zaplněnou halu sama a z plna hrdla spustila naléhavé tóny "Si c'était à refaire" - kapelu i půlkruhové promítací plátno schovávala za černou oponou. Po jejím stržení se rozjela nečekaně proměnlivá show, která bavila (někdy více, jindy méně) následující dvě a čtvrt hodiny.
Isabelle Geffroy je často titulována jako šansoniérka - kdysi dokonce začínala zpívat v pařížských ulicích, podobně jako třeba její slavnější předchůdkyně Edith Piaf. Ve Foru Karlín si ale nejvíc lebedila v plném kapelním zvuku. Došlo i na pár sól jejích doprovodných muzikantů, obzvlášť elektrickou kytaru a baskytaru stavěla rodačka z Tours ráda do centra dění. Místy svými grimasami a postoji připomínala spíš rockovou hvězdu, jindy zase s lehkostí tančila za zvuku melodií současného popu.
Publikum, z něhož zdaleka ne každý rozuměl zpěvaččiným francouzským proslovům, pochopitelně nejvíc reagovalo na nejznámější hity. Například "Si jamais j'oublie", zařazená už v první pětině setlistu, sál okamžitě prosvítila pozitivní energií. Ovšem nejpřekvapivější moment přišel se skladbou "On s'en remet jamais". Ta svým vyloženě tanečním charakterem z repertoáru francouzské divoženky značně vyčnívá. Obzvlášť když nakonec přerostla do až psychedelicky vypjatého závěru, při kterém se obrázky na promítacím plátně rozdvojovaly.
Po této energické náloži přišly komornější chvilky. Pódium se opticky zúžilo, Zaz a její muzikanti se natěsnali na menší prostor a prim hrály akustické nástroje. Při "Les passants" nebo "Comme ci, comme ça" jsme se rázem znovu ocitli na pařížském předměstí. Následovaly pocty šansonovým velikánům - loni zesnulému Charlesi Aznavourovi ("Oublie Loulou") a také Maurici Chevalierovi ("Paris sera toujours Paris"). Další skladby stavěly na osamoceném doprovodu klavíru, což umělkyni umožnilo předvést své vokální kvality. Energie večera ale v těchto okamžicích trochu vadla.
Zaz je přece jenom nejlepší v těch chvílích, kdy je jí plné pódium a ona po něm poskakuje jako rozpustilá rošťačka. Výjimkou potvrzující pravidlo byla pouze balada "Eblouie par la nuit" z debutového, po interpretce pojmenovaného alba z roku 2010 - ta pro své emotivní podání patřila k jasným vrcholům večera. Závěr byl podle očekávání plný skotačivých tónů, které roztančily i balkóny. "Je veux" jakožto největší hit, "Toute ma vie" jako reprezentant aktuální desky.
Žádný div, že ani po dvou hodinách nemělo publikum dost a vyžádalo si přídavky. "Dlouhý koncert, dlouhé vytleskávání," řekla si asi Zaz, která na sebe nechala čekat dobrých pět minut, než se na pódium vrátila. Dalších pět pak vyplnila nešťastně zařazená "Laponie", skladba, ve které se nezpívá, ale recituje. Tento tah atmosféře v závěru moc nepomohl. Až poté se mohli fanoušci opět vrhnout do víru tance. 
Charismatická Francouzka, která během koncertu podpořila neziskovou organizaci Tam jdem a pronesla i pár českých slůvek, u nás bude určitě milována i dál. Tentokrát by ale nejlépe udělala, kdyby s písněmi při tvorbě setlistu přece jen trochu šetřila. Bezmála třicet kousků, z nichž ne každý udržel pozornost diváků, se ukázalo být spíše danajským darem. Kdo by raději kratší a o to intenzivnější příděl zpěvaččina koncertního naturelu, tomu nezbývá než vyrazit v červenci na festival Colours Of Ostrava, kde bude Zaz znovu patřit k hlavním ozdobám.