sobota, května 04, 2019

Oslavy narozenin na Hradešíně II.

První květnová sobota byl snad jediný termín, kdy jsme se byli schopni domluvit na jarní oslavy narozenin. Tento rok probíhají u nás na Hradešíně. Brácha dovalil s Jitkou a rodiči, Adélka zůstala doma a šprtá na maturitu. Z Průhonic dorazili všichni Kašperkovi a smršť gratulací mohla začít...




úterý, dubna 30, 2019

Madridský půlmaraton, tentokrát bez běhu

S bolavými achilovkami a s probíhající kúrou rázovými vlnami jsem se tento rok nezařadil do koridorů před startovní branou, nýbrž jsem postával s foťákem asi třista metrů za ní, abych cvakl probíhající kamarády. V třicetitisícovém davu se fakt hledali blbě a takového Jirku Moulíka jsem na trati nezahlédl ani jednou.
Zázemí jsme opět našli v obřím bytě rodiny Boadů kousek od královského paláce na Plaza de Espaňa. Ale tam jsme si to užili jen noc po závodě. V neděli dopoledne jsme na nádraží nasedli do regionálního rychlíku a dvěstěpadesátkovou rychlostí se nechali dopravit 200km na sever to Valladolidu. Jako město to není žádný úchvatný historický krasavec. Ne že by tam památky nikde nestály, ale mezi ně kdysi v sedmdesátkách tehdejší radní nechali nasekat řadu ohyzdných budov a tak vše působí poněkud rozdroběně, roztroušeně, rozpačitě. Všechny jsme si je ještě v neděli obešli, protože v pondělí na to nebude čas. To se necháváme odvézt linkovým autobusem na východ do Arandy de Duero, malého kastilského vinařského města. Všude kolem vinice vinařské oblasti Ribera del Duero.  A některé z nich patří vinařství Valduero, v kterém máme sjednanou exkurzi s ochutnávkou. Nevíme, do čeho jdeme, nikdo ještě ve španělském bodegas nikdy nebyl. Cena je třicet eur, to nás trochu znervózňuje, aby to nebyl zajíc v pytli. Ale byli jsme příjemně překvapení. Celým vinařstvím nás přes dvě hodiny prováděl mladý průvodce a prohlídku jsme zakončili ochutnávkou tří jejich výborných vín s talíři neodmyslitelných tapas. Nikdo nebyl zklamaný.
Den před odletem domů jsme stihli v Madridu zajít do oblíbené lokální masny na regionální specialitu Callos Madrilenos - dršťky zapékané s prasečími kopýtky. Ne každému to sedne, tak na stůl přistály ještě na oleji restované papričky Pimientos de Padrón, klobásky a kousky olihní. S červeným Tempranillem to byla pěkná gurmánská tečka za letošním Španělskem.

pondělí, dubna 22, 2019

Klárka má 18!

Už je to tady, máme doma o dospěláka víc.




 

Velikonoční focení

Velikonoční koledu jsme přestali pěstovat, Klára nechtěla zůstat doma a tak se ke mně přidala, že si uděláme fotografický autovýlet. Nejdřív jsme se na chvíli stavili u rodičů v Jablonci a pak se pomalu, pohodově šinuli směrem na Kozákov. Krajina kolem byla v plném květu, na severu se bělaly zasněžené hřebeny Krkonoš, kopce v podhůří co chvíli nabízely nádherné výhledy.



sobota, dubna 20, 2019

Před Velikonocemi na Jižní Moravu

Někdy v únoru jsme se domluvili, že využijeme dva dny z dlouhého velikonočního víkendu a uděláme si výlet na Jižní Moravu. Jen ve třech, Alice cestu striktně odmítla. Aspoň se mohla doma postarat o Pipina. Páteční dopolední cesta po D1 byla hotové utrpení. Všude bouračky a zácpy, jen do Velkých Bílovic nám to trvalo čtyři hodiny. Projeli jsme si Vinařskou ulicí kolem sklípků a vinic až ke kapli na Hradišťku, odkud je kouzelný výhled na vinice v širokém okruhu. Do Mikulova jsme dorazili kolem třetí odpoledne. Oproti loňské listopadové, propršené návštěvě cestou ze sklípku zde tentokrát skoro nebylo k hnutí. Turistů mraky. Hodili jsme zavazadla do penziónku Husa v židovské čtvrti pod zámkem a vyrazili na obhlídku. Nejvíc to žilo na náměstí, kde probíhal velikonoční jarmark. Zakoupili jsme tři vinné skleničky a začali koštovat u vinařských stánků. Posilněni pár decinkami bílých vín, škvarkovými tyčkami a praženými mandlemi jsme obrátili kroky do vršku ke Kozímu hrádku a židovskému hřbitovu. Odpolední slunce hřálo a celou scenérii pěkně malovalo do zlatých barev. Když jsme se vrátili na náměstí, prodejci už balili své stánky. Honem jsme dočepovali ze zbytků podávaných vín, poseděli, nasávali atmosféru a nakonec se šli schovat před plíživým chladem do (Ne)vinné kavárny. Klárka na rozdíl od nás dospělých vínu moc zabrat nedala, za celé odpoledne zvládla dvě deci. Ale dobře, do ničeho jsme ji nenutili...
Trochu jsem bojoval s lenností, ale nakonec se donutil vstát ve čtvrt na šest a ostrým tempem pochodovat na Svatý kopeček, abych tam zachytil východ Slunce. Východní strana kopce byla bohužel hustě zarostlá stromy, takže jsem mohl zapomenout na kýčovité snímky rudého kotouče pomalu lezoucího zpoza obzoru. Tak aspoň ranní kapli z jedné strany ozářenou právě vyšlým sluncem, z druhé měsícem v úplňku. Atmosféra na kopci byla úžasná, jako stvořená k meditaci. A nikde nikdo.
Po snídani jsme se s Mikulovem rozloučili a přes rakouské vesničky a městečka se přesunuli do Znojma. Prošli jsme si staré město, hradby nad Dyjí, nakoukli do kostela Svatého Mikuláše, v parku si pochutnali na výborné zmrzlině, sedli do auta a celkem pohodově se dostali zpět domů.

středa, dubna 10, 2019

Alice má narozeniny

Ve středu jsme oslavili Aliččiny narozeniny, v sobotu najela Marcelína s mládeží, v neděli podnikla zatím svou nejdelší cestu autem mamka z Přelouče, a tak jsme se sešli komplet.






pátek, března 29, 2019

Zatopené protektorátní mosty

V práci jsem si vzal B-day, do auta naložil Pipina a společně se vydali po dálnici na jih k Želivce, kde jsem měl v plánu se podívat na zatopené mosty původní protektorátní dálnice.

Most bez konce, Hitlerův most, Český Avignon nebo Borovský most – to všechno jsou názvy mostu, jenž měl být součástí dálnice Praha-Brno, která se začala stavět již za protektorátu. Most měl překlenout údolí Sedlického potoka nedaleko vsi Borovsko. Stavba mostu začala v červenci roku 1939 se zadávací částkou ve výši 5 552 400 tehdejších korun. V roce 1942 most dostal dokonce výjimku na dostavbu, ačkoli veškeré stavební práce v protektorátu byly kvůli potřebě cementu pro válečné potřeby zakázány. Tři dny po atentátu na Heydricha však přišel okamžitý a definitivní zákaz jakýchkoli stavebních aktivit. Most byl tehdy zhruba ze tří čtvrtin hotov. Po válce se ve stavbě mostu pokračuje, ale v prosinci 1950 přichází další, nepochopitelný zákaz výstavby dálnice. K dokončení Borovského mostu chybí už jen 30 metrů! Naděje na využití mostu znovu vysvitla v 60. letech, když socialistická vláda rozhodla o dostavbě dálnice. Jenže ve stejnou dobu padlo i rozhodnutí o výstavbě gigantické nádrže Švihov, která měla pitnou vodou zásobovat Prahu a její okolí. Tím byl osud mostu definitivně zpečetěn. Po napuštění přehrady v roce 1976 čněl jen pouhé dva metry nad její hladinou. Hledaly se sice různé metody hydroizolace mostní konstrukce, která nebyla na stojatou vodu stavěna, a dokonce se i našel vhodný způsob její ochrany pomocí obložení železobetonem, ale stavební úpravy by byly tak nákladné, že bylo levnější dálnici D1 úplně odklonit. Borovský most byl tak navždy ponechán svému osudu. Tím se podobal osudu svého prvního zadavatele Adolfa Hitlera: oba svého cíle nedosáhli! Dnes po chloubě českého mostního stavitelství neštěkne ani pes – dostat se na most není prakticky možné, přístup k němu je zakázán. Jen v roce 2001 si na zatopený most vzpomněl zpěvák Petr Kotvald (1959), když tu s početným komparsem natáčel svůj hit Mumuland.

neděle, února 24, 2019

Ještě jednou Schladming

Chtěl jsem holkám ukázat oblíbené sjezdovky na kopcích kolem Schladmigu. Místo Alice zaskočil Daník a tak jsme ve třech už ve čtvrtek odpoledne hoblovali sjezdovky na Planai. A tak nás to chytlo, že jsme se trochu zapomněli dívat na hodinky. A najednou jedeme sjezdovku někam do pekel a koukáme, že sedačka už nejezdí. Bylo tam s námi pár podobně postižených, naštěstí od lanovky vedla nějaká spojka na jinou sjezdovku, po které jsme se dostali do centra Schladmingu. Bohužel stále asi dva kilometry od našeho auta. Posadil jsem Kláru s Daníkem do baru a šel se poohlídnout po taxíku. Štěstí mi vjelo do cesty v podobě skibusu, kterým jsem se pohodlně dostal k autu na Planai West. V pátek ráno střešní okna našeho apartmánu bičoval déšť a okolní kopce se ztrácely v nízké oblačnosti. Vyjeli jsme na Hochwurzen, kde lanovky začínají o něco výš, ale na sněžení to nestačilo. Ten padal až na samotném vrcholku kopce, ale zato tam kvůli mlze nebylo vidět na pár kroků. Jezdili jsme statečně, voda nevoda, měký sníh aspoň dobře držel lyže. Jak se říká, v tomhle počasí jezděj jen Češi a Poláci a tak jsme měli sjezdovky téměř jen pro sebe. Zato v sobotu, když se opět vyčasilo, nás u vleků čekaly hrozny lyžařů. Během dne se situace trochu zlepšovala, ale i tak jsme najezdili nejmíň kilometrů. V neděli jsme si přivstali, abychom na Reiteralmu byli co nejdříve a byla to naprostá pecka. Rychlý utažený manšestr, strmé červené sjezdovky, kilometry nám nabíhaly, stehna pálila, zkrátka paráda, že jsme si nechali to nejlepší na konec.
Video z lyžování: https://youtu.be/J-gPcS6to7c