neděle, července 01, 2018

Klára leaves to Dublin

Pořád se to zdálo daleko a najednou přišel den, kdy se má Klára vydat za moře, do Irska, do Dublinu na čtrnáctidenní jazykový kurz. A pořád jako že v pohodě, dokud se za ní nezavřely dveře pasové kontroly, poslední zamávání a my měli v krku knedlíky tuhý jak stará veka.
 

čtvrtek, června 14, 2018

Vyřazení z úvalské ZŠ

Došlo i na Alici a ve čtvrtek 14.6. se v Úvalech konalo slavnostní vyřazení deváťáků. Proslovy, videa, emoce. Tradiční opíjení v lese za školou se nekonalo. Třídní si své ovečky stáhla do pergoly na školním dvoře a tam se všichni "dobře" bavili. Bez Alice, ta vzala roha záhy...




neděle, června 10, 2018

Exkurze na ruzyňské letiště

Abychom Kláru zbavili zbytečných nervů, ale taky abychom se dověděli něco nového, zarezervovali jsme si v květnu exkurzi na ruzyňské letiště. Tras je tam víc, my si vybrali tu, kde ukazují i odbavení a provoz na jednotlivých terminálech. To aby Klára viděla, že to není žádná věda. Na starém ruzyňském letišti nás naložili do autobusu a vtipná zkušená průvodkyně nás provezla technickým zázemím kolem hangárů, mechaniků, rozebraných motorů, soukromých Learjetů a Gulfstreamů. U hlavní ranveje jsme se zblízka podívali na přistání i start normálních linkových letadel, objeli jsme těsně kolem obřího Airbusu 380 a vnořili se do terminálu, kde neznalým paní průvodkyně objasnila, ke jsou pasovky, kde odbavení, kde bezpečnostní kontroly zavazadel. Klára by už neměla tápat. Dvě hodiny utekly jako voda a z akce jsme byli docela nadšení. I Alice, a to je co říct...

neděle, května 13, 2018

Vltava Run 2018

Pátý ročník Vltava runu jsme zahájili setkáním na Zadově stejně jako loni. První auto se odebralo na kutě záhy, start Tkačevovy letky  byl stanoven na 5:30. Ráno bylo kýčovitě krásné, louky plné odkvétajících pampelišek, před rokem jásavě žluté, svědčily o letošním překotném a tropickém jaru.  Cestou jsme se dověděli, že Petr Dvořák, jinak skvělý běžec a Jarynův bratranec, chytil nějakou virózu, půl noci problil a běh musí vzdát. Jeho první štafetu na sebe vzal Potapěč, který si tak po prvních šesti etapách na konto připsal téměř třicet kilometrů. Do Horní Plané, kde dochází k velké předávce, jsme dorazili s dostatečným předstihem. Přesto Jaryn ještě nebyl zcela připravený, když do cílové rovinky přiběhl Rafa, klasika. V naší šestce mám devátou etapu, prohodili jsme se s Kolombem, abychom každý běželi něco jiného, než vloni. Z Černé v Pošumaví přes Muckov a Liščí vrch do Vřesné. Před cílem se přihnaly mraky a spustil se přímo tropický liják, to už jsem naštěstí předal kolík Kolombovi, který si pak té vody užil přímo vrchovatě. Trochu vzrušení jsme zažili v Rožmberku, kde na předávku nedorazilo auto A, protože díky uzávěrám jim navigace byla houby platná. Po chvílích horečnatého telefonování si jejich první etapu vzal Jaryn a my se s Áčkem setkali až v Rožmitále. Noční pasáž jsme zahajovali v Hluboké nad Vltavou, tady už jsem měl čtvrtou etapu ze šesti, která vedla z Kolodějů nad Lužnicí pořád dovrchu do Koloměřic, Dražíče, až pak jsem si trochu seběhl do Písecké Smoleče a zase dokopce do Slabčic. Během etapy mě předběhlo osmnáct lidí, já pouze jednoho, a to ještě jen proto, že si odskočil do lesa.  Po odpočinku v Osečanech jsme se opět setkali s Áčkem na Slapech u Štoly Josef. Byť bylo dopoledne, už panovalo pořádné vedro a dalo se čekat, že bude ještě hůř. Poctivé krpály si letos vybral Mirek na štafetě z Živohoště do Třebenic. Ze všech délek auta B je to asi nejnáročnější kus. Na mě čekala celkem pohodová šestikilometrová štreka z Hradištka do Davle. Seběh k Sázavě byl celkem fajn, ale výheň podél řeky mě dost potrápila, moc rychle jsem v ní běžet nedokázal. Teplotní peklo si asi nejvíc užila Eva na posledním jedenáctikilometrovém úseku z Vraného do Braníku. Ale doběhla a jako jeden tým jsme proťali cílovou pásku v čase 34h 37m 47s a skončili na pěkném 239. místě. Tým VR letos opět připravil krásné video ze závodu.


úterý, května 08, 2018

Výlet do Horní Lužice

Čadilům začaly kvést rododendrony a já shodou okolností nedávno narazil na fotografie z přírodního parku v Kromlau, který je azalkami a rododendrony doslova nacpán. Němci osmého května svátek neslavějí, tak jsme se sbalili a ráno se vydali na sever. V zahrádkách kolem silnic všechno kvetlo, ale když jsme se v Kromlau zanořili do lesoparku, najednou nic, jen pupeny. Azalky tedy byly v plném květu a šířily kolem sebe doslova omamnou vůni. Fialové květy rododendronů se však ukazovaly jen sporadicky na místech, kam slunce svítí většinu dne. Asi to chtělo ještě týden či dva počkat. Keřů je v parku skutečně spousta, neproniknutelná houština a jestli to vše naráz rozkvete, musí to být pastva pro oči. No nic, důvod opět se sem podívat zůstává. Jednou z atrakcí parku je Rakotz Brücke, tedy Ďáblův most. Právě ten jsem víděl na několika fotografiích a úplně mě uhranul. I v tomto bodě jsme měli trochu smůlu. Most sice stál, ale pod ním jeřáb, barevná bezpečnostní ohrazení, hladina jezírka kvůli opravě snížená, takže o magickém oku, kdy se na ní most odráží v dokonalém kruhu, jsem si mohl nechat zdát.
Jen pár kiláků na jih od parku se nachází rozsáhlý povrchový uhelný důl Tagebau Nochten. A u něj stojí rozhledna Am Schweren Berg. A stojí přesně na rozhraní dolu na straně jedné a hustým lesem na straně druhé, který dnes slouží jako vojenský cvičný prostor. Rozloha dolu je ukrutná, na druhé straně chladící věže elektrárny Boxberg. Stovku schodů do třicetimetrové výšky jsme absolvovali jen já a Klárka, zbytek posádky si dole na pařezech rozdělal svačinu. Výhled stál za to, rozhodně tedy byl neobvyklý.
Právě na druhou stranu dolu, nedaleko od elektrárny, jsme odjeli na naši poslední zastávku. Tou byl park valounů Findlingspark Nochten, vytvořený na místě bývalého dolu a poskládaný s tísíců valounů, od malých oblázků až po obrovské balvany. Pečlivou rekultivací vznikl park oku lahodící, vlastně taková botanická zahrada s dřevinami a rostlinami, které se vyskytují především v Horní Lužici. Prošli jsme si ho křížem krážem, fascinování blízkostí obřích chladících věží elektrárny, které s rozkvetlými keři vytvářely nevšední kontrast.



pondělí, dubna 23, 2018

Sloupek Miloše Čermáka

Když vám bude padesát a jste muž, můžete si gratulovat. Jste na konci nejnebezpečnější dekády života 
Miloš Čermák, ihned.czApril 20, 2018

Vyrobil jsem si tričko s Fordem Mustang, modelem z roku 1968. Ano, jde o to nádherné auto, v němž Steve McQueen coby policista Bullitt absolvuje asi nejslavnější filmovou honičku všech dob. Trvá deset minut a točila se za běžného provozu po dobu tří týdnů v ulicích San Franciska. Od premiéry snímku Bullittův případ v říjnu uplyne padesát let. Ale proto jsem to tričko nevyrobil. Chodím v něm na oslavy padesátin svých kamarádů, kterých bylo letos opravdu požehnaně. Ono to souvisí s jedním nezanedbatelným detailem. V létě bude padesát také mně.

Když si to uvědomím, vždy mě to překvapí. Čekal bych, že to bude překvapovat i ostatní. "Panebože, padesát? To snad není možné! Vůbec na to nevypadáš." Kupodivu to nikoho moc nepřekvapuje. Padesát je v mnoha směrech důležitý věk. Když se bavíte o někom, kdo nedávno zemřel a bylo mu devětačtyřicet, všichni jsou v šoku. "Tak mladý? A co se stalo? Měl nehodu? Nebo dostal rakovinu?" Avšak když mu bylo padesát jedna, většina lidí jen lehce udiveně nadzvedne obočí. "Vážně? Umřel? Hm. To je smutné."

Padesátka není nutně špatná. Psychologické studie a bulharští plavčíci u Černého moře tvrdí, že nejhorší věk pro muže je mezi čtyřicítkou a padesátkou. Když vám ještě není čtyřicet, k bójce vzdálené sto metrů od břehu doplavete jako nic. Po padesátce už víte, že tam doplavat nemusíte, a hlavně se vám nechce. Upřímně řečeno, tu bójku na dálku dost možná ani nevidíte. Mezi čtyřicítkou a padesátkou je to problém. K bójce se vám už tak úplně nechce, ale na druhé straně jste tam vždy plavali, no ne? Že to tak být nemusí, zjistíte ve chvíli, kdy se držíte bójky, lapáte po dechu a odháníte záchvaty paniky. A někdy se samozřejmě utopíte.

Podobné je to s autem těsně po záruce. Chováte se k němu, jako by bylo stále nové, ale ono už má docela najeto. Jezdíte bezstarostně a nedá se vyloučit, že jste měli štěstí a koupili si kvalitní kus, který vydrží ještě roky. Ale zrovna tak vás totéž auto může nechat na holičkách. Takzvaně se vysype, vy zůstanete trčet u krajnice a odtah i generálku zacvakáte pěkně z vlastní kapsy. Pokud tedy auto nepůjde rovnou do šrotu. Slavit čtyřicátiny je depresivní, protože jste hrozně starý mladý člověk. V padesáti jste hrozně mladý starý člověk. A když vezmeme v úvahu úbytek duševních schopností, není zas tak těžké si vsugerovat, že všechno ještě máte před sebou.

Důležité je, v jakém stavu přes padesátku procházíte. Máte-li vysoký tlak, dvouleté dítě, mladou ženu a hypotéku, je to průšvih. Pokud máte jen vysoký tlak, pravděpodobně jste v pohodě. My muži tomu říkáme "dát si druhé kolo", což je další hezká iluze. Takoví muži odejdou od manželky a začnou žít s ženou přibližně o dvacet let mladší. Aby byla iluze úplná, pořídí si dítě. Nebo dvě. Měl jsem takového kolegu v práci. "Nejdeš na pivo?" ptali jsme se ho. "Ne," zatvářil se zoufale nešťastně a pokusil se o falešný úsměv. "Dneska se ženou koupeme." Ha ha, slovo "koupeme", zoufale pronesené mužem středního věku, je něco, co nás, jiné muže středního věku, dokáže opravdu rozesmát. Kolega pokračoval: "Cestou z práce se stavím v Makru, koupím maso a večer budeme na terase grilovat!" Pokrčili jsme rameny a nic neřekli, byť jsme tušili, jak to asi dopadne. Druhý den kolega přišel do práce. "Jaké bylo pivo?" ptal se. Odpověděli jsme, že fajn. Že jsme vypili dvě nebo tři a šli domů, kde jsme se s manželkami dívali na film nebo něco podobného. "A co ty? Měli jste pěknej večer?" "Jasně!" odpověděl hlasem o půl oktávy vyšším, což je u muže středního věku vždy podezřelé. Nakonec z něj vypadlo, že nejdřív cestou do Makra uvízl v zácpě a pak se dvěma kousky roštěné dlouho čekal ve frontě u pokladny. Domů přišel se zpožděním půldruhé hodiny, dítě vykoupané, žena naštvaná. Když jí řekl, že budou grilovat na terase, odpověděla mu, že se asi zbláznil. Takže si nakonec ty dva kusy masa opekl sám, vypil půl lahve Jacka Danielse a o půlnoci se rozplakal.


"Druhé kolo" je iluze. Když běháte dokola, znamená to, že doběhnete do stejného místa, z něhož jste vyběhli. "Druhé kolo" v životě takhle nefunguje. Vyrážíte coby jakž takž zachovalý padesátník − a doběhnete jako vyřízená a zruinovaná troska. Padesátka nemusí být špatná, například můžete mít skvělý sex. Vlastně je to tak, že buď máte skvělý sex, nebo nemáte žádný. Mladí lidé zažívají spoustu průměrného i špatného sexu, protože žijeme ve světě, kde v určitém věku je "mít sex" cosi jako společenská objednávka. Když se vám složitou logistikou podaří jedno dítě odeslat na tábor, druhé k babičce a vás se ženou čeká společný večer, nic jiného než sex vám ani nezbývá. Jak říká jeden vousatý a poměrně hloupý, byť trefný vtip: jednou z výhod manželství je, že máte sex, i když nechcete. Před branami padesátky zjistíte, že tlak je pryč. Chvíli trvá, než člověk po padesátce získá zpět životní rovnováhu, kterou ztratil jako čtyřicátník. Ale o to pevnější pak ta rovnováha je.

Můj otec se ve dvaaosmdesáti rozhodl koupit si auto. Obešel prodejny a zásobil se hromadou katalogů. "Hele," přišel se poradit, "líbil by se mi tenhle Japonec. Má pětiletou záruku." "Pět let?" podíval jsem se na něj a významně zamrkal, doufaje, že to pochopí. Vždyť je mu dvaaosmdesát. "Tak já vím," opáčil. "Korejci někdy dávají i sedm let. Ale Japonec je Japonec, marná sláva!" Byl jsem užaslý. Já si v devětačtyřiceti přestal kupovat velké balení toaletního papíru po osmi ruličkách, protože mi to přišlo riskantní. Co když už je nestihnu vypotřebovat? Mám ženu a děti zatěžovat dalším majetkem, který po mně zůstane? Kdežto můj otec ve dvaaosmdesáti přemýšlí o pětileté záruce. "Tati, tobě je dvaaosmdesát!" řekl jsem ještě o poznání významněji. "To ale neznamená, že se nechám zblbnout laciným marketingem," odvětil.

Padesátka trochu svádí k tomu, že je člověk v půlce. V poločasu. Padesát procent zní docela dobře. Ale padesát let není padesát procent. Když vezmeme v úvahu střední dobu dožití muže v padesáti, je padesát let v průměru nějakých 67 procent. Asi jako když máte na displeji iPhonu informaci, že vám zbývá 33 procent baterie. Teď si to zkuste představit. Že máte telefon, kterému zbývá tak málo, než se vybije. Strašné, co? To je stav baterie, při kterém už většina majitelů chytrých telefonů začíná zmatkovat. Očima hledají zásuvku, kam by telefon mohli rychle strčit. S takhle vybitým přístrojem už ani nezapínáte aplikace. Apple vám dokonce ani neaktualizuje operační systém. Na displeji se objeví upozornění, že nejdřív máte telefon připojit ke zdroji napájení. Což se lehce řekne i udělá, alespoň s telefonem. Ale co máte dělat vy?

"Dobít baterky" jinak než metaforicky je těžké. A metafory v tomhle moc nepomohou. Při současné technické úrovni baterií se telefon klidně může kdykoli vybít. Zhasne a nazdar. Avšak s telefonem nabitým na 33 procent lze zažít ještě spoustu legrace. Důležité je nepropadnout panice a nezačít zmatkovat. Vypnout wi-fi i Bluetooth a přepnout do letového režimu můžete vždy. Říká se tomu penze. Ale kdo by už v padesáti myslel na nejhorší?

neděle, dubna 22, 2018

Madridský půlmaraton

Loni jsem se nechal ukecat na půlmaraton do Madridu.  Pár kluků už tam jednou či dvakrát bylo a hrozně si to chválili. Ubytování v centru města v obřím bytě u Rafaelovy maminky, Rafova sestra, jejíž krásu všichni opěvují, a jako vějička i návštěva vinné oblasti Valladolid, tato lákadla se nedala odmítnout. Ze samotného Madridu jsme si moc památek neprohlédli. Při páteční večerní vycházce jsme zkoukli královský palác, jenže pak nás to vcuclo tu na točený vermut, tam zase do tržnice na víno a místní specialitky, za rohem pak klasický bar, který se nedal jen tak minout, a najednou jsme se ocitli na ulici a všechny lokály už měly rolety stažené. V sobotu, kdy dorazila i druhá část výpravy, jsme se vydali na společnou večeři i s Rafovou mamkou do místní jídelny, kluci už celí natěšení na zdejší zadělávané dršťky. Drželi jsme se trochu zpátky, zítra nás čeká časné vstávání, půlmaraton startuje už v devět hodin.


Se startovním výstřelem na nás z reproduktorů volá Freddie Mercury svoje "We will rock you!" a všichni se přidávají.  Jedna rocková pecka následuje za druhou, startovní bránou probíhám za doprovodu Thunderu od AC/DC. Běžců jsou mraky a peleton zůstává hustý až do samého konce. Prvních pět kilometrů stále mírně do kopce, tepovka mi záhy vylezla do nezdravých výšin přes 170 a po zbytek závodu se nesnížila. Takže došlo k nevyhnutelnému, na třináctém kilometru mě začal polévat studený pot a cítil jsem, jak mi tuhnou nohy. Představa, že kde bude trať mírně z kopce, tam to rozeběhnu, vzala za své. Dlouhou dobu jsem viděl Míru Šimánka, jak běží pět, deset metrů přede mnou. Až během občerstvení na šestnáctém kilometru mi někam zmizel. Na pronásledování jsem neměl ani energii, ani morál. Cílová rovinka za trest - dlouhá, předlouhá a brána je celou dobu hrozně daleko. Ale už tam jsem, zaplať pánbu. Medaile, ionťák, banán, pořád jdu, cítím, že kdybych zastavil, vzaly by mě křeče. Borci rychlíci si už válejí šunky na trávě, tři ještě zůstávají za mnou.  Jakmile jsme se všichni sešli a vydýchali, vydali jsme se na pomalou cestu městem zpět domů a nechali se opět vcucávat příjemnými bary. Všude to bylo na stojáka, ale brzy nám to přestalo vadit. Na španělských barech a bistrech je  kouzelné to, že i k malému pivu člověk dostane něco drobného místního k zakousnutí. A nejsou to buráky! Jednohubky, smažené koule čehosi, škvarky, pomazánky s bagetkou, olivy, mističky s masem... každý podnik něco jiného, svého. Večer máme pro sebe bar hned kousek od bytu, Rafa je s majiteli kamarád. Podává se víno, výborné tapas a naprosto senzační paella, světlá i tmavá, která je skutečnou lahůdkou.

Rafa našel ubytování v historickém městě Ávila, které se pyšní nejzachovalejšími hradbami v celém Španělsku. Obepínají poměrně rozsáhlé historické centrum, kterému vévodí katedrála Svaté Terezie od Ježíše, významné reformátorky řádu Karmelitek. Procházka po hradbách nám zabrala podstatnou část pozdního odpoledne a dovedla nás téměř k podniku, kde jsme měli domluvenou večeři. Tou byla místní specialita "Chuleton", čili kotleta, třičtvrtěkilová flákota, na kterou jsme si troufli jen ve dvou, zejména, když nás nejdřív napěchovali židovskými fazolemi a polévkou. Abychom ukrátili následné hekání, museli jsme se probrat jejich barem s digestivy. Ne každému chutnaly, takže měl kdekdo dvě i více skleniček. Abychom tu gastro pornografii rozdýchali, šli jsme na kopec za řekou podívat se na osvětlené hradby. To je pohled, který za to stojí. Tam jsme ještě společně vykouřili dýmku míru a cestou zpět jsme se tak nějak navzájem poztráceli, někteří zase na sebe v křivolakých uličkách záhadně narazili a nikdo si závěr moc dobře nepamatuje.

Z vinných sklípků sešlo, odtud jsou daleko a bídně dostupné, necháme si je na příští rok. Místo toho jsme zvolili cestu do dalšího výrazně historického města Segovii. Ráno po snídani, pořád v Ávile, jsme měli pocit, že bychom po včerejšku potřebovali ještě nějaký digestiv. Hned vedle hostelu lákal k posezení na ulici otevřený bar. Jahodový gin s tonikem byl jasným favoritem výběru a na zahájení nového dne skvělou volbou. Prohlédli jsme zbytek hradeb a kostelů, pak se autobusem přesunuli šedesát kilometrů na východ. Jednou z hlavních atrakcí v Segovii je obrovský římský akvadukt, který protíná Plaza del Azoguejo a je velkolepý. Náš hotýlek stojí hned pod hlavním náměstím s obří gotickou katedrálou, ve které byla taková zima, že jsme se pak museli rozehřívat několika džbány sangrie. Už Karel Čapek psal, že aby člověk nějakou zemi poznal, musí se jí propít a projíst. Nešidili jsme ani jedno. V Segovii mají zase jinou regionální specialtu, pečená mléčná selata. Mladá servírka v baru nám doporučila podnik, kde neuděláme chybu. Všech dvanáct se nás vešlo kolem kulatého stolu. Po obligátní polévce a předkrmech přirazili ke stolu vozík se dvěma dozlatova upečenými selátky. Pan majitel nám vysvětlil, že je-li sele dobře upečené, je možné ho porcovat talířem. Načež se jednoho talíře chopil a přesně mířenými údery během chvíle nasekal dvanáct porcí. K prasátku jsme pili asi nejlahodnější víno, co jsme zatím ve španělsku měli a které s ním vytvářelo dokonalý akord. Taky nám stoupalo do hlavy a jednu chvíli nás dokonce musel personál uklidňovat, když jsme začali houkat na sklenice a prázdné lahve. Rozloučili jsme se nicméně v dobrém a mastnotu zašli spláchnout do nedalekého baru Murphy's stoutem a Guinnessem. Byl to poslední španělský večer a my ho prožili naplno, jak se na správné atlety patří.